88 % pracovních inzerátů nikdo neotevře. Změřili jsme proč

Vzali jsme 4 694 inzerátů z českého trhu a spočítali, kolik z nich někdo doopravdy viděl. Výsledek nás donutil přepsat celou představu o tom, kde se nábor láme.

Osmdesát osm procent inzerátů nikdo neotevřel

Ne že by na ně lidé nereagovali. Nikdo je nezobrazil. Inzerát existoval, byl zaplacený, visel na správném místě — a byl neviditelný.

To mění otázku. Neptáme se, proč se lidé nehlásí. Ptáme se, proč se inzerát vůbec nedostane před oči.

Titulek rozhoduje dřív než text

Většina inzerátů má v titulku vnitřní název pozice. „Specialista podpory prodeje pro region Morava (kód 4412), m/ž, HPP.“ Přesné, schválené, zařaditelné — a nikdo to takhle nehledá.

Titulek dělá dvě práce naráz a musí zvládnout obě: být nalezen a zastavit oko. Vnitřní název neplní ani jednu.

A pak přijde nejdražší odstavec v celém náboru

Řekněme, že titulek zafunguje. Člověk klikne, otevře stránku a čte: „Jsme dynamicky se rozvíjející společnost působící na trhu od roku 1998…“

A zavírá.

Je to jediná vteřina v celém náboru, kdy má firma pozornost kandidáta zdarma a on otevřenou mysl. Utratí se za rok založení firmy. Zaplaceno je za oba kroky, vytěženo z žádného.

Pravidlo, které z toho plyne, je jednoduché: první odstavec patří člověku, kterého hledáte — ne firmě, která hledá.

Co s tím

• Do titulku dát název profese tak, jak ji lidé píšou do vyhledávání, a lokalitu. Vejít se do zhruba šedesáti znaků.
• Vyhodit kód pozice, „m/ž“, „(HPP)“ a název útvaru. Tomu, kdo vás nezná, neříkají nic.
• První odstavec napsat pro toho, koho hledáte. Historie firmy má své místo — až za tím, proč by tuhle práci někdo chtěl.

V dalších dílech projdeme celý řetěz od chvíle, kdy ve firmě vznikne potřeba někoho najmout, až po odchod a předání znalostí. Krok po kroku a s čísly.